Samota, bouře, moře (co pro mě tato slova vlastně znamenají?) - článek do soutěže k Nemessis

8. ledna 2017 v 20:57 | Mudroočka |  soutěže
Docela dlouho jsem přemýšlela, co na toto téma napsat, ale pak mě to ,,trklo". Vždyť tohle přece znám!
Připomíná mi to můj (snad už jen) dřívější duševní stav.
Dobře, moc dobře znám ten pocit, kdy je člověk sám. Tak strašně sám, že se nemá komu svěřit, s kým
poradit, koho poslechnout...
V hlavě se mi motalo tisíc myšlenek, které jsem nevěděla, kam zařadit. Milion otázek, na které jsem
nevěděla odpověď. Bojovala jsem sama se sebou, abych se dokázala alespoň pousmát. Nechtěla jsem se
vzdát, nechtěla jsem prohrát, ale už jsem nemohla.
Moc dobře si pamatuji, jak jsem celé noci brečívala, a nikdo si toho nevšímal... Nikdo neslyšel mé tiché
volání o pomoc. Moji tichou prosbu. Byla jsem sama...
Odehrávala se ve mně taková tichá bouřka. Opravdu, od té doby, co jsem takhle brečela naposledy, žádná
nebyla, což je divné.
Neříkám, že bych kvůli tomu znova chtěla brečet, ale je fakt, že u bouřky ze mě šly všecky psychické
problémy dobře ven.
Také si moc dobře pamatuji na tu chvíli, co změnila můj život.
Byla jsem na bazéně. Mívala jsem to tam ráda, ale ne, že bych to nějak extra milovala. Vždy jsem byla radši
na hladině. To, že bych se měla potopit mě děsilo.
Až jednou, jsem si řekla, že to zkusím. CHCI to zkusit. A tak jsem se potopila. Ten pocit, co jsem cítila byl
nepopsatelný. Snad poprvé po hodně dlouhé době jsem se na chvíli uvolnila, a začala si uvědomovat, že
nejlepší je žít TEĎ a TADY. NESTARAT se o to, co přijde, co bude...
Od té doby jsem vodu milovala. Těšila a těším se na každou chvíli, kdy můžu být pod hladinou. Začala jsem
si přát vidět moře, koupat se v něm, cítit ho. Strašně jsem si to přála. A myslím, že když si něco člověk
opravdu hodně přeje, splní se mu to:).

Mudroočka
blog-slecny.blog.cz
 

Co člověk, to příběh

8. ledna 2017 v 20:48 | Mudroočka |  zápisky
Svět práce. Strašná nuda.

Minulý čtvrtek nám učitelka cosi povídala. Vlastně vůbec nevím co, protože jsem ji absolutně nevnímala. Přemýšlela jsem nad tím, kolik toho o ní já nevím, a kolik toho ona neví o mně.

Přemýšlela jsem, jestli je to dobře, nebo ne. Ale myslím, že je to zařízeno celkem dobře. No považte. Představte si, že byste o nějakém člověku věděli vše, a on naopak vše o vás. No to by byla hrůza...

Taky jsem přemýšlela nad tím, jak se k některým lidem chováme. Kolikrát jsme k nim hrozně skeptičtí, ale oni si třeba prožili něco těžkého. Je možné, že kdybychom toho o sobě navzájem věděli víc, mohli bychom jeden druhého inspirovat... No, kdoví.

Ještěže o tom nemusím rozhodovat já:-). Vždyť to je vlastně paráda:-D. Mít takový bezstarostný život. Ha.

No, já už radši mlčím.

Dobrou noc!

Vzpomínky

6. ledna 2017 v 15:16 | Mudroočka |  zápisky

,,Události odplynou, vzpomínky zůstanou"


Určitě znáte ten pocit, kdy strašně chcete něco napsat, ale nic vás nenapadá. Takové stavy řeším tak, že si řeknu, že napíšu článek na první věc, co mě napadne. Takže vzpomínky.
Ty má snad každý. Je pozoruhodné, že třeba někdo vypráví příběh, a vás hned napadne, že něco podobného se vám už stalo, že to vlastně znáte.

Když se zaměřím na ty svoje:
Pamatuji si na svoje dětství. Byla jsem strašně zvídavé dítě, všude jsem vlezla, takže o modřiny nebyla nouze:-). Když jsem povyrostla a narodil se mi brácha, hrála jsem si s ním jako s panenkou (chudák:D). Pořád jsem ho brala z postýlky, běhala s ním, ,,učila ho chodit" (- dvouměsíční dítě :-)). No, teď mi to náležitě vrací samým otravováním.

Asi nejvíc vzpomínek mám z období jedenácti až třinácti let (třináct je mi teď). Tam se toho událo strašně moc.

Začala jsem hrát na příčnou flétnu, vystřídala čtyři školy (- to je určitě pozoruhodné :-P), poprvé chtěla všechny zabít... (prosím, berte s rezervou:-D) A začala jsem si uvědomovat důležité věci.

Ani nevím jak, ale spustil se u mě takový nějaký systém, díky němuž jsem si ,,převáděla chyby na ponaučení". Asi to zní divně, ale začala jsem si uvědomovat, proč je všechno tak, jak je. A začala měnit svůj život. Rozhodla jsem se, že: budu sama sebou, budu žít TEĎ a TADY, budu myslet optimisticky, nebudu se bát (tím je myšleno nebát se toho, jak věci dopadnou - mám vyzkoušeno, že to funguje) a budu věřit, že se mi vyplní všechna má přání (další vyzkoušený recept - když si svá přání uvědomíte, opravdu si je přejete a uvěříte, že se vám splní, opravdu se splní).
Když se zamyslím nad posledními dny, nevím co mě napadne jako první. Je tam tolik věcí...
Každý den se stalo něco zajímavého a život mě začal bavit. A toho si moc vážím a přeji si, aby to tak bylo i dál:-).

Mudroočka
blog-slecny.blog.cz
 


Vděčný úsměv

4. ledna 2017 v 20:05 | Mudroočka |  zápisky
Tak, kde začít?

No, vzpomněla jsem si na jeden příběh:

Jednou jeden pán navštívil Indii. Prý tam byla strašná spousta žebráků a tak se se svými kamarády dohodl, že každý den jednomu pomůžou.
Jednou pomohli dětem.
Zrovna procházeli kolem nějakého obchůdku, když tam viděli pár dětí. Parta kamarádů se jich zeptala, co by chtěli. Děti odpověděly, že ten černý nápoj.


Ten pán nám (třídě) ukazoval fotky, jak si ty děti před nimi klekli na kolena, když jim koupili kofolu (černý nápoj). Byly strašně vděčné, že alespoň jednou za život můžou ochutnat tento nápoj.

Pak dodal: ,,Ty děti nic nemají, a přesto se usmívají." a ukázal nám krásnou fotku dvou malých slečen, které ač byly prostě oblečeny, zářily štěstím.

zprostředkovatel obrázku: bing

Slyšíš ten zvuk...?

3. ledna 2017 v 19:44 | Mudroočka |  téma týdne
Jedno z mých malých já na mě volá: ,,Haló, poslouchej mě!" Já ho však nevnímám. Neslyším, že něco chce, nebo možná nechci. Kdo ví?

Jdu dál. Potemnělou ulicí, trochu vlhkou a zapáchající. Já to však nevnímám.


Přemýšlím o škole. Co že jsme tam dnes dělali?

Nemůžu se dobrat odpovědi. Pořád mě něco ruší. Jsem čím dál nervóznější. Čím dál hlasitěji na mě něco, možná někdo, volá.

Neposlouchám, chci přemýšlet. Nejde to. Pomalu se blížím k silnici. Jede velký náklaďák. Já ho ale nevidím. Vidím jen své myšlenky. ,,Vkročuji" do silnice...

Vtom se zastavím. Slyším zvuk. Něco ve mně volá: ,,Zastav! No tak, stůj! Stůj!"

Rozhlédnu se. Vidím náklaďák a pochopím. To NĚCO ve mně mi zachránilo život.



Zprostředkovatel obrázku: google.cz

Každý může být inspirací

2. ledna 2017 v 16:33 | Mudroočka |  zápisky
Ve škole jsme nedávno měli přednášku na téma Drogy a návykové látky. Na první dojem velice nezajímavé. Tato přednáška ale nebyla jako ostatní. Neříkala jen to, že je to nebezpečné fyzicky, že je to návykové atd. Upozorňovala na psychické následky.
Přišel nám přednášet pán, který drogy sám bral.

To teď ale není důležité.
inspirace

Z přednášky mi v hlavě utkvěla jedna věc. Ten pán se mě zeptal: ,,Souhlasíš s tím, že každý člověk může být inspirací pro druhé? Víš, že můžeš někoho inspirovat?" Já nevěděla, co mám odpovědět, a tak pán dodal: ,,Tak já ti to teď říkám. Můžeš být inspirací pro druhé. Vy všichni jí můžete být."

A já myslím, že s tím souhlasím. Na světě je spousta lidí, kteří něco dokázali, něčím těžkým si prošli, dokázali se změnit.
Myslím, že takoví lidé tou inspirací opravdu JSOU.

zprostředkovatel obrázku: bing

Novoroční sen

1. ledna 2017 v 12:37 | Mudroočka |  zápisky
Včera před spaním jsem někde četla, že novoroční sny se plní. V mém případě by to asi nebyla až taková stranda.

Ve spánku jsem se ocitla na horách. Ještě s jednou spolužačkou, říkejme jí třeba Radka. No, tak nějak jsme se ocitly na nějaké nezáživné přednášce, teda pro mě nezáživné. Ona se výborně bavila.
Pak jsem se nějakým nedopatřením ocitla na Mount Everest a chystala se ji sjet. Vtom mě ale zarazil nějaký dědek (náznakem byl podobný tomu na obrázku). Oči měl převázané mašlí, na hlavě měl naražený takový ten typický dědečkovský čepko-klobouk. V ruce měl hůl a šíleně se hrbil.
A z pusy mu čouhaly hlodáky. Já se otřepala, v tom on začal: ,,Kdybych chtěl, můžu se na tebe podívat a říct nějaké slovo, a tobě by to utrhlo hlavu a stříkala by z tebe krev." To už jsem se opravdu bála. On ale ještě neskončil: ,,Ale protože jsem hodný, dám ti milost." Já jen vyděšeně poděkovala a svištěla si to dolů. (Ani nevím, jestli jsem si nenatloukla.)

Asi za půl roku jsem šla na bazén, a v tom tam opět stojí ten dědek, výhružně se na mě podívá a pak zmizí.

No a pak jsem šla se školou na školní výlet a zas tam byl on. Tentokrát nás neušetřil. Skákali jsme do hluboké vody, abychom mu uplavali, šahali jsme do zásuvek na břehu. Mysleli jsme, že se zachráníme. On nám ale dopřál silvestrovský krvavý ohňostroj.

-----

Ve škole jsme si jen tak mimochodem říkali, že sny jsou skládány z vedlejších zážitků dne. Tedy je to něco, čeho jsme si všimli, ale v tu chvíli jsme se tím nezaobírali.

Takže si dovolím malý rozbor mého snu:
Proč hrozný sen? Protože jsem četla, že se má naplnit / mi někdo chtěl udělat radost a inspirovat mě k napsání článku:-D
Proč hory? Spousta lidí jezdí na hory
Proč spolužačka? Přála jsem jí Šťastný Nový rok
Přednáška? Mamka nějakou (pro mě) nezáživnou poslouchala na počítači a bavila se u ní
Dědek? Večer jsem se podívala na konec Mrazíka
Proč zakryté oči? Vy v tom nevidíte Bystrozrakýho?
Hlodáky? Večer potkan cvakal zubama
Bazén? No, večer jsem si říkala, že už jsem tam docela dlouho nebyla
Krev? Včera mi tekla krev z nosu
Krvavý ohňostroj? Tak myslím, že tohle je úplně jasné

---------

Tak co vaše sny?



zprostředkovatel obrázku: bing

Kdybych šla jinam aneb trochu fantazírování

31. prosince 2016 v 17:25 | Mudroočka |  téma týdne
Když jsem viděla vyvěšené téma týdne, myslela jsem, že mi vypadnou oči z důlků. Přesně tohle téma je pro mě aktuální!

Jsem třináctiletá holka, chodím na gymnázium a mám obrovské štěstí. Proč? Protože jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla. Na toto gymnázium nechodím dlouho. Přesněji, chodím tam od listopadu tohoto (končícího:-)) roku. Předtím jsem chodila na jiné gymnázium, kde se mi nelíbilo. Chtěla jsem tedy jít jinam.
Mohla jsem jít na spoustu jiných gymnázií, ale já se rozhodla pro toto:-).

Kdybych šla na jedno malé soukromé gymnázium (kde ani neměli moji třídu:)), měla bych to daleko, nudila bych se (jsou tam ve všem strašně pozadu) a byla bych spojena s šestnáctiletýma děckama (nic proti nim, ale nevypadali zrovna že by se se mnou chtěli bavit). Jediné pozitivum bylo, že mě nechali, abych si to tam jeden den vyzkoušela.

Taky bych mohla chodit na jedno státní, ale tam na mě ani neměli místo. Kdybych chodila na sportovní, dost bych se
bála o život přihlížejících mému sportovnímu umění. Na uměleckým jsem byla, to nedopadlo dobře... Tak co teď?

No, ještě že jsem se rozhodla, jak jsem se rozhodla:-)

Okouzlující Francouzky

12. listopadu 2016 v 18:33 | Mudroočka |  zápisky
VLASY SI NEBARVÍ
Mají přírodní barvu a aťuž je to kaštanově hnědá nebo světlá blond, jedinou barvu, kterou použijou je ta přesně v jejich odstínu, aby vlasy oživily.
ŽÁDNÝ FÉN
Byť se to možná pro některé ženy zdá nemožné, v klidu se dá žít i bez fénu. Ani Francouzky ho nepoužívají, raději vysuší vlasy ručníkem a pak je nechají uschnout přirozeně. I díky tomuto je výsledkem jinak nenapodobitelný efekt.
NE KAŽDODENNÍMU MYTÍ
Žádná z pravých Franouzek nedopřává svým vlasům mytí každý den. Protože až druhý den vlasy mají teprve ten správný vzhled. A pokud už jsou třetí den v kritickém stavu - svážou je do drdolu.
VLASY BEZ DOPLŇKŮ
Ať už používáte barevné pinetky, čelenky nebo mašle, ony to nedělají. A mají k tomu své důvody. Stačí jen jediný vlasový doplněk (nedejbože) sladěný se zbytkem outfitu a vše je jasné - příliš jste se snažila!
Z DOMU SE SUCHÝMI VLASY
Raději než ráno vyběhnout z domu a na hlavě mít prameny stále mokrých vlasů, Francouzky si je umyjí večer. Jděte někdy spát s ještě vlhkými vlasy a uvidíte, ráno budou vypadat skvěle podle hesla: I woke up like this. Doslova.
PARFÉM JE NUTNOSTÍ
Francouzky jsou pro svou slabost na parfémy známé. Když je používají, nezapomenou ani lehce poprášit své vlasy. Právě takovéto maličkosti vytvářejí nenahraditelné kouzlo.

Nalezený obrázek pro marion cottilard


Obstály byste?


zdroj: www.moda.cz, zprostředkovatel obrázků: bing

Kam dál